To, že román Cesta od spisovatele Cormaca McCarthyho získal Pulitzerovu cenu, není na knize jediná zajímavá věc. McCarthy v ní intimním způsobem řeší i vztah ke svému synovi. Příběh o Otci a Synovi je inspirovaný dialogy, které spisovatel vedl se svým vlastním potomkem. McCarthy také například řekl, že tuto knihu nikomu nepodepíše. Proč? Protože chce, aby jediné autorem podepsané výtisky měl jeho syn a mohl je časem náležitě zhodnotit. Cesta je tak po všech stránkách promyšlený odkaz otce svému synovi.

Kupodivu se McCarthy nestrachuje své prózy předat filmařům. Tento podivínský autor promyšlených kritik lidství se zásadně vyhýbá rozhovorům s novináři, ale režiséři mu nevadí. A to i přesto, že spisovatelé obecně nemají moc dobré zkušenosti s přetavením jejich děl na „pohyblivé obrázky“. Sám Cormac to má tak napůl. Radost mu může dělat adaptace knihy Tahle země není pro starý, která sklidila úspěch. S předcházejícími snímky podle jeho románů to ale tak slavné nebylo. McCarthy vše kolem otázky filmových práv a snímků řeší šalamounsky. Práva prodá a od filmů se pak zcela distancuje. Režisérům neradí, scénáristům do práce nekibicuje, na natáčení se nepodílí.

To byl i případ Cesty, kterou má na svědomí John Hillcoat, dvorní režisér nápadů Nicka Cavea (Proposition, Nick Cave & the Bad Seeds: The Video), který pro Cestu nahrál i zvukový podkres v minimalisticky melancholickém stylu. Hillcoat měl na spisovatele jednu otázku, kterou si musí položit každý divák i čtenář Cesty. Co se to vlastně stalo za katastrofu, která vyhubila lidstvo? A McCarthy mlčel.

V tomto postapokalyptickém příběhu o apokalypsu opravdu nejde. Pohroma, která zahubila veškerou faunu i flóru, kromě několika „šťastlivců“ lidského rodu, slouží jen jako kulisa. McCarthy příběh vystavěl na závažných otázkách. Jaký smysl má konat dobro? Jak daleko je člověk schopen zajít, jen aby zůstal věrný těmto nevýnosným idejím?

Konzument příběhu zavítá do budoucnosti, kde už není nic k jídlu. Poslední pozůstalí pobíhají mrtvou přírodou a zoufale hledají cokoliv, co se dá sníst. Život je tu dost depresivní. Od pár let staré sušenky k několika zrníčkům obilí. Nebo od masa z kamaráda k jinému kamarádovi. Jaký má smysl v takovém světě žít? V co lze doufat?

V těchto otázkách se zásadně rozchází Otec (Viggo Mortensen) a Matka (Charlize Theron), která se objevuje buď vzpomínkách pateticky éterických nebo naopak naprosto vyhrocených. Otec je idealista. Nechce jíst lidské maso, to raději umře hladem. Nese pochodeň dobra. Jisté je, že v něco doufá. Matka má stejný názor na lidské maso, ale na rozdíl od Otce je realistka. Rozhodla se zabít. Za dobro nemá cenu trpět až posledního dechu.

V průběhu příběhu se ve vzpomínkách řeší, jestli má s sebou na věčnost vzít i Syna (Kodi Smit-McPhee) nebo ne. V nastíněné atmosféře poměrně zásadní otázka. Divák netuší, kdo je statečnější osobnost. Ta co se nebála zemřít nebo ta co se nebála žít?

Otec ale věří v jediné, v naději, kterou právě jeho syn představuje pro lidstvo. Díky jeho mládí lidstvo nemusí umřít a je zde možnost, že následující generace se s nastalou situací nějak popere. Z nějakého ve filmu neznámého důvodu Otec (ale i Matka) také věří, že na jihu by mohlo být lépe. Asi snědl moc mrtvých vlaštovek. Proto se společně se Synem tím směrem vydávají a jsou tak svědky úpadku a hlavně brutálního kanibalismu posledních přeživších.

Postava Otce  Viggu Mortensovi pasuje. Opět tady máme zanedbaného hraničáře, který putuje krajinou. Opět mu na srdci leží budoucnost lidstva. Stejně jako v Pánu prstenů. Na rozdíl od Aragorna v sobě mohl tentokrát Mortensen probudit i temné stránky. Vyčerpaný Otec pomalu zabředává do paranoie a ke konci filmu už ho nelze označit za kladného hrdinu. I když, jak vlastně hodnotit dobro v takové situaci?

Kodi Smit-McPhee to má horší. Snaží se hrát naivního chlapečka, téměř anděla. Role Syna od něj vyžaduje, aby působil jako chodící naděje, jako strážce morálních hodnot, nový nositel pochodně, kterou přebírá po svém stále více narušeném otci. Většinu filmu ale kňourá nebo vřeští, takže jsem si dokonce kladl otázku, jestli se jedná o syna nebo dceru. Je v tom i logický problém, který se dá vyčítat buď spisovateli, nebo scénáristům.

Dítě zrozené do postapokalyptického prostředí by mělo to, co vidí, brát za normální. Nemělo by být tak šíleně bezelstné. Setkávalo se totiž s hrůzami a vypjatými situacemi od narození. Na druhou stranu právě jeho dětská nevinnost dává příběhu jediný závan naděje. Kodi Syna hraje, jakoby se rozmazlený jedináček přenesl ze současnosti přímo do umírající země. Někdy je to otravné, zvlášť ve vypjatých scénách, kdy Syn neví, jak se má vlastně chovat. Jindy zase nedůvěryhodné. Jen ve vzácných chvilkách klidu jeho styl hraní sedí.

Snímek má zcela bezchybné exteriéry, které atmosféru podtrhují. Tvůrci se dušují, že natáčeli s minimem triků a ponuré atmosféry dosáhli tím, že filmovali na místech, kde se staly různé katastrofy. Z filmu je to cítit. Barevná škála se pohybuje v rozsahu betonové šedé po ocelovou modř s přídavkem hnědošedého uschlého listí. Sem tam se také objeví červená – krev. Záběry krajin, kde jsou v okruhu několika kilometrů popadané stromy, vyschlé lesy nebo špínou zanesená města by se neměly pouštět labilnějším jedincům. Je to opravdová vizuální deprese, které dominuje polorozpadlý panelový most vysoko nad mrtvým údolím.

Během snímku si několikrát položíte otázku „Panebože, jak tohle může skončit?“ Konec ale nevyzní. Skrytě odkazuje na určité pasáže, ale takovým způsobem, že to vlastně nedává smysl. Divák si to nespojí, a pokud ano, tak maximálně pokrčí rameny, příběh to do jiného světla nepostaví. Podle všeho je to největší chyba snímku společně s tím, že režisér, poté co zjistil, že McCarthy nemá potřebu nic vysvětlovat, se rozhodl pro stejnou strategii.

Příběhu nevadí, že nevíte, co se se světem stalo. Nevadí mu ani, to že nechápete, proč pár lidí přežilo. Nepotřebujete ani (kromě jakéhosi vyššího ideálu neposkvrněného Syna) jakoukoliv naději. Ať si postavy klidně či neklidně neustále přemýšlí, jestli se zabijí hned nebo později. Nevadí vám ani to, že vlastně nevíte, proč už se dávno nezabili. Cestě to dodává temnou atmosféru balancování na hraně, která vás rozruší, i když sedíte v pohodlném sedadle.

Zásadně ale vadí, že vlastně netušíte, za čím Otec se Synem putují. Pak se geniální dílko mění v sled několika depresivních epizod. Tuhle jedinou otázku měl Hillcoat vyřešit nebo lépe zakomponovat do příběhu. Pak by to byl perfektní snímek. S traumatem z kina odejdete, ale zároveň si nejste schopni odpovědět na otázku, kam to celé vlastně směřovalo. 

Foto: palacepictures.cz