Příroda - zapomenutý detail
Myslíme si, že s Matičkou přírodou jsme stále v těsném kontaktu, ale opak je pravdou. Už jsem téměř zapomněla, jak dokáže být krutá i krásná zároveň. Tři dny pěšího putování mi navrátily paměť.
Ta naše městečka - malá, středisková
Teplé jarní paprsky lákají ven a v mnohých z nás vyvolávají potřebu vyběhnout za hranice svých měst a poznávat jiná. Moje toulavé boty jsou neposlušné už nějakou dobu, tak jsem se rozhodla dát jim volnost. Radím, udělejte to také. Zjistíte, že naše města nejsou velká, ani moderní, zato jsou prosycena osobitou, neřkuli rodinnou atmosférou. Jediným turistou jste často vy sami a toto privilegium dokáží místní jaksepatří ocenit.
Jazz? Yes!
Řekla mi nedávno moje kamarádka Veronika, že vážnou, nebo klasickou hudbu striktně odmítá. Že ji poslouchat nikdy nebude, protože je nudná, nezajímavá, nehezká, a vůbec – prostě ne a ne a nebude. Načež mi dala poslechnout svou oblíbenou písničku. I walk alone od Tarji Turunen. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo plakat
Vernisáže jen pro otrlé
Vernisáž bývá událostí, která má za důsledek koncentraci vlivných lidí, kteří ale často ani v nejmenším nejeví zájem o účel pravé návštěvy, tedy o umění. Jednoduše je to pro ně příležitost, která jim dává prostor pro jejich zviditelnění a pozitivně přispívá k budování image intelektuála.
Přichází doba žen - div
S tou televizí je to čím dál horší. Letos během vánočních svátků stály za zhlédnutí jen asi tři pořady, chtěl jsem napsat pohádky. A ty ke všemu lákaly hlavně na nostalgii. S tou televizí se to nestalo naráz, je to jenom rok od roku horší, anebo jiné. Všednější, méně slavnostní, méně kouzelné a méně vánoční. Možná se ale měním já, pozorovatel.
Úroky musí být, co by z toho jinak věřitel měl. Aha?
Minulý týden jsem jen taktak splatila korenta. Dluh se mi táhl od loňských Vánoc. Nakoupila jsem darů, že se pod stromeček málem ani nevešly. A teď jsem peníze na dluh sháněla, kde se dalo. Podařilo se, ale měla jsem už docela nahnáno. A to mi hrozily „jen“ úroky.
Vlajky vytahujeme jen tehdy, když fandíme hokeji
Před námi je zase jeden ze státních svátků, který v sobě skrývá velkou symboliku a kus naší historie. To nikdo z nás nepopírá. Jenže ve skutečnosti zaregistrujeme jen červený výkřik o svobodě v kalendáři. Nic víc. Pochybuji, že 17. listopadu vyrazíme ozbrojeni českou vlajkou do ulic, položit na pomníky květiny, nebo zda vůbec na svých domovech vyvěsíme státní vlajku.
Píše se o naší generaci?
Před publikováním jednoho z článků – konkrétně mé recenze na knihu Hráčský instinkt – vznikla zajímavá diskuze. Po mailech jsem s Janou, naší milou editorkou všeho literárního, řešil můj subjektivní dojem, že spisovatelé se neodvažují psát o dnešní generaci studentů, školáků, teenagerů.
Amma vás chce obejmout!
Bylo poměrně pozdě, půl osmé večer. Čas, kdy jsme se všichni tak nějak nechtěli vrátit do svých příbytků. Raději jsme mlčky seděli a v tom tichu neuvěřitelně hlučně křupali suchary. Tmou zředěná mlha kolem nás kopírovala naprosté prázdno v našich hlavách. Po pár dnech přichází chvíle zlomu. Většinou se prostě jen bojíte, jaká žárovička v mozkovně blikne a co vám osvítí. Nebývaly to příjemné chvíle.
Kdyby byl Milan jako Svatý otec a Svatý otec mával a usmíval se
Škoda, škoda, říkám si, že nejsem taky celý hrrr z toho, že k nám zavítal papež. A to víte, že jsem se podíval jak jeho letadlo dosedlo na Staré Ruzyni, jak tam vyčkávala horda vojáků a jak tam někdo armádním hlasem rozdával rozkazy. Ne že bych toho dne nemohl dospat, jak jsem se těšil, ale nějak se to seběhlo, že jsem v tu dobu seděl u televize a měl jsem chuť zažít tu slavnostní chvíli.