Barcelonská alternativa k moři a ke Gaudímu
Energie umění 60. a 70. let byla tak silná, že ji nedokázalo zastavit téměř nic, ani nedostatek financí. Každá myšlenka se tehdy dokázala zhmotnit. Konrad Fischer (1939 – 1996) byl tehdy mladý umělec a začínající galerista z Düsseldorfu, který chtěl také něčím prorazit. Zpočátku se mu nedařilo, pak ale v roce 1967 zasklil dva konce jedné obyčejné pasáže a co se díky tomu stalo a co následovalo lze spatřit do 12. října v barcelonském Muzeu současného umění, které samozřejmě nabízí mnohem více.
Kurátoři v expozici s názvem „With a Probability of Being Seen“ (S velkou pravděpodobností být viděn) prezentují přes 300 děl od 40 umělců, které za celý svůj život sesbíral Konrad Fischer spolu se svou rodinou. Ve všech případech se jedná o dnes nejuznávanější tvůrce druhé poloviny 20. století. Vystavované objekty jsou působivě nainstalovány ve třech různě velkých místnostech.
Düsseldorfská pasáž, které se přezdívalo "U Konrada Fischera"
Na úplném začátku stojí socha Velkého ducha číslo 7 (1998) od Thomase Schütta, jehož umění je ovlivněno düsseldorfským uměleckým prostředím a který bývá řazen k nejvýraznějším osobnostem současné umělecké generace. Tato více jak dvoumetrová bronzová, patinovaná a jakoby pomalu se roztékající skulptura budí v pozorovateli představu o něčem chladném, ale přitom mystickém. A skrytá mystičnost je asi to, co spojuje všechny vystavované objekty. Letmý a povrchní pohled pro ně není dostačující…
V liniích minimalistických prostorových mříží Sola LeWitta naše oči a pohledy musíme nechat ztratit. Měli bychom porozumět nejen jejich materiálu, ale i jejich stínům a odrazům. Na růžovou neonovou strukturu Dana Flavina je nezbytné hledět tak dlouho, dokud začneme pochybovat o její růžovosti. On Kawarovy jednoduché černé malé obrázky Datové obrazy (Dnešky), na kterých je bíle napsáno vždy datum dne, kdy byly vytvořeny, lze snadno přehlédnout pro jejich velikost a umístění (pověšeny asi ve výšce dvou a půl metru), ale když si jich jednou všimneme, všimneme si jich pokaždé a nakonec litujeme, že těch roztomilých plátének není více.
Dan Flavin - Bez názvu (1983)
V expozici stojí i replika Fischerovy výstavní pasáže (1:1), do které kurátoři umístili objekt Bruce Naumana Šest zvukových problému pro Konrada Fischera (1968). Magnetofon, jehož páska se táhne a pohybuje přes celou pasáž, na jejímž konci se omotává kolem obyčejné černé židle, tu vyluzuje zvukovou stopu, která se stejně jako tehdy každý den mění (od houslí přes dupání k čutání si s míčem).
Mnoho z vystaveného je přímo věnováno Konradu Fischerovi, jeho ženě Dorothee nebo jejich dvěma dětem. Dvojice Gilbert & George jim v sedmdesátých letech pravidelně posílali fotografie a texty, ve kterých sami sebe popisovali jako živé sochy, sochaře, umělce, myslitele, kreslíře, pátrače nebo zcela prostě jako muže. Joseph Beuys Fischerovi v osmdesátých letech věnoval některé ze svých menších plstěných plastik. A příliv uměleckých děl neustal ani teď v současnosti. V roce 1997 vytvořil landartista Richard Long velkou břidlicovou spirální strukturu – Circle for Konrad – nebo Skot Jim Lambie jim daroval maličkou ukázku svých pestrobarevných objektů – Psychadelickou soulovou hůl (2004). Rodina Fischerových díky neustávajícímu proudu darovaných věcí pokračuje v započaté tradici.
Thomas Schütte - Velký duch (1988), Gilbert & George (1972)
Jak je vidět, Barcelona kromě moře a Gaudího nabízí mnohé. I když je Muzeum současného umění (MACBA) obrovská budova, na barcelonské poměry patří vzhledově k tomu méně výraznému. Šedý kvádr, s prosklenou fasádou, podobný našemu Veletržnímu paláci, od amerického architekta Richarda Meiera, většině turistů zůstane skryt, ačkoliv je jen pár kroků od slavné a frekventované ulice La Rambla. Toto léto musela být hlavní expozice kvůli rekonstrukci bohužel uzavřena, muzeum kromě výstavy „S pravděpodobností být viděn“ naštěstí nabízí ještě dvě další výstavy – „Parallel Benet Rossel“ a „I Am Immortal and Alive“.
První z nich prezentuje vyčerpávající, ale pro lidi neznalé katalánských umělců skvělou, retrospektivu všestranného a dalíovským způsobem šíleného Beneta Rossela (narozen 1937). A druhá z nich se poprvé na španělské půdě snaží uchopit dílo francouzského letristy a „schotchartisty“ Gil J Wolmana (1929 – 1995), který se asi nejvíce proslavil svou zvukovou a filmovou básní L’Anticoncept (1952 – 1973). Přibyla-li by k tomu všemu i hlavní sbírka, člověk by z MACBA vyšel smrtelně zahlcen… Nevýrazný muzeální kvádr nabízí nádherný obsah.
Joseph Beuys a Konrad Fischer v roce 1983
Foto: www.macba.cat, www.museumkurhaus.de, www.revistadearte.com