Lidi! Všichni jsme umělci!
Vyrobit „umění“ a nechat si ho hned vystavit je nevšední zážitek. Nemusíte být přitom vůbec nadaným výtvarníkem. Stačí vzít pastelky, roztočit kruhový stůl a náhoda vytvoří dílko za vás. Akční výstava Leporelohra v Českém centru v Praze , kterou připravili umělci Petr Nikl a Ondřej Smeykal má přimět lidi, aby nezapomínali na to, že mají vlastní fantazii a že život je nutné okořenit tvůrčí hrou.
Vcházím do světlých prostor Českého centra v Rytířské ulici v Praze. Je něco málo po poledni a tak jsem tu jediným návštěvníkem. Chopí se mě dvě mladá děvčata a stávají se mými průvodci po výstavě. Rozhlížím se po stěnách. Všude visí papírová kola - každé je však originál, přestože se odlišují vlastně jen barevností či směrem čáry. Napadne mě hned přirovnání s mandalami - každá z nich má neuvěřitelnou sílu a všechny dohromady působí jako jeden velký organismus.
Beru do ruky několik barevných pastelek a jedna z mých průvodkyň roztáčí kulatý stůl, na kterém je už pro mě připravený bílý papír. Zprvu váhavě nechávám pod svýma rukama vytvářet jen barevné kruhy, později mě hra naplno pohltí, a přestože jsem stále omezena pohybem stolu, pouštím se do složitějších experimentů. Zanedlouho už moje mandala zkrášluje stěny Českého centra.

Pak se přesunu k točícímu sloupu, kde mohu podle libovůle pokračovat buď v příběhu, který nakreslil někdo přede mnou, nebo si nakreslit svůj vlastní. Nepatřím mezi nadané výtvarníky, přesto se rozhodnu přikreslit k plachetnici dvě postavy a na oblohu sluníčko.
„Děti jsou spontánnější. Dospělí moc přemýšlejí nad formou i obsahem obrázku,“ vyruší mě z přemýšlení nad budoucím tématem mladá průvodkyně. Bohužel. Právě tady si teprve dospělí plně uvědomí, jakou výhodu mají děti v podobě nekonečné a čisté fantazie, zatímco my už ho máme „zkažený“ přílišnou racionalitou.
Prostor pro výtvarné vybití je zde všude na stěnách i stolech dostatek. Šikovnější si mohou zkusit zmuchlat origami, nebo si vystřihnout co se jim zlíbí. Dole ve sklepní je pak možné vyzkoušet další fígl - na starém šicím stroji je namotán papír, stroj stačí uvést šlapáním do pohybu a nechat hroty pastelek, aby vytvořily další z originálních obrazů.
Papír však neslouží jen jako záznamové médium, ale klidně z něj může být i hudební nástroj. Přesvědčím se o tom záhy, když se ocitnu před několika papírovými rourami, jejichž délka je různá. Roury jsou z horní strany uzavřené. V ruce najednou držím pálky na ping pong a stávám se na chvíli bubeníkem. Boucháním přinutím roury k tónům a i když hraji jen tak zbůchdarma, docela se vcítím do role indiánského hudebníka při rituálních obřadech, kdy se tančí kolem ohně.
Největší zájem ve mě ale nakonec vzbudí hraní s texty. Úkolem návštěvníků je totiž pokračovat v některém z příběhů, jejichž úvod vymyslely děti. V dětství bylo vyprávění příběhů, kdy každý domyslel kousek, mou oblíbenou kratochvílí. A protože i psaní je ze všech tvůrčích činností pod mýma nohama tou nejjistější půdou, vrhám se s propiskou k rozepsanému příběhu, v kterém se ocitne jeden profesor na poušti, když tu najednou…
Výstava Leporelohra je součástí projektu Orbis pictus aneb... a přestavila se úspěšně už v Moskvě či Liberci. Inspirací této workshopové výstavy jsou myšlenky Jana Amose Komenského.
„Lidé umění zajímá, ale potřebují klíč, aby vsoupili do interakce s ním. Zatímco intelektuální klíč nemají lidé často odvahu dekódovat, spontánní forma je povzbudí, aby si začali hrát, aby oprášili svůj tvůrčí potenciál,“ popisuje cíl Ondřej Smeykal, organizátor akce a originální hudebník a propagátor australského domorodého nástroje didgeridoo.
Veškerá snaha a energie vynaložená návštěvníky do originálních prací neskončí ani v nejmenším v kontejneru. Završením putující expozice bude sběrný dokument, knížka, sestavená právě z jejich spontánních textových a obrazových záznamů.
Leporelohra
Výstava skončila 5. června 2010
České centrum PRAHA
Rytířská 31, Praha 1
Otevřeno:
úterý - pátek 10:00 - 18:00
sobota 12:00 - 18:00