Bankovní úřednice Christine (Alison Lohman) má pohádkové bydlení, chápavého a vždy podporujícího přítele (Justin Long), práci, která ji baví a povýšení na dosah. To by ale nejprve musela svému šéfovi dokázat, že je schopna i tvrdých a nepříjemných rozhodnutí. Tato příležitost se jí naskytne, když se u jejího stolu objeví paní Ganush, stará cikánka podezřelého vzhledu, jež nutně potřebuje prodloužit hypotéku na dům.

Christine je prosící babičky líto, přesto však uposlechne svou ctižádost. Diváci, kteří znají pojetí cikánů v amerických filmech, vědí, že to byl špatný nápad – paní Ganush dívku následně prokleje a Christine má pouze tři dny na to, aby kletbu zvrátila. Jinak si ji totiž po těchto několika dnech plných nelítostného strašení odnese do pekla démon Lamia.

Snímek Stáhni mě do pekla je tak trochu návratem k černohumorným hororům osmdesátých let. V té době proráželi nezávislí filmaři, jako byli Peter Jackson nebo právě Sam Raimi. Jejich filmy se vyznačovaly především velkým množstvím explicitního hnusu a černým humorem. Ale zatímco Jackson posouval své filmy spíše do nechutných komedií, Raimi (alespoň co se týče jeho rané tvorby) zůstával na pomezí.

Tam se pohybuje i Stáhni mě do pekla, sebeironický horor, zajímavě využívající kombinaci hrůzy a vtipnosti. Temná atmosféra á la Hellraiser nebo psychologická hrůza typu Shining by se v tomhle případě s komedií nesnesly. Lekačky, sliz, hnis, mrtvolná zeleň a mrtvolná fialová a další filmové prostředky dávají Raimimu prostor pro sebeironizování, při vypjatých hororových scénách paradoxně strach hraje tu nejmenší (i když stále dost velkou) roli. Raimi si s divákem hraje, protože ten, i když dopředu ví, v jakou dobu přijde šok, leknutí se neubrání.

Podobně ironická je také postava Christine, od prvního pohledu naivní a dobrácká pipka, jakých jsou podobné horory plné. Její prokreslení je přestřelený stereotyp, od přehnaně barevného a „holčičího“ designu jejího domova po péči o domácího mazlíčka. V průběhu snímku tato slupka postupně opadává a ke slovu se dostává její pud sebezáchovy. Její počínání je jednak sarkastickým pohledem na hrdinky hororů, jednak letmým vzpomenutím na jiný hororový klenot, jímž se Raimi proslavil – černá komičnost zoufalé hrdinky, snažící se zachránit kůži na úkor jiných, připomíná postavu Ashe z trilogie Evil Dead. Zpočátku sympatická hrdinka, jíž by měl divák fandit, se promění v mrchu, jíž výlet do pekla ze srdce přejeme.

Přestože se jedná o popcornovou záležitost, Stáhni mě do pekla není řadovým hororem ze současné produkce. Naopak, je to sarkastický úšklebek nad dnešní sterilností a jednotvárností doby a zároveň nostalgická vzpomínka na staré dobré časy, kdy se tvůrci nebáli experimentovat a kdy nezáleželo na technické dokonalosti filmu. Horory tehdy měly více skutečné energie v podobě náznaků komedie nebo společenské satiry. Byla to éra, kdy horory měly „koule.“

Foto: hce.cz, moderateinthemiddle.com