Čeština má, když jsem o tom přemýšlel, asi jeden výraz pro sníh, který se normálně používá. Prašan. Pak jsou tady další, které se k sněhu vztahují – břečka nebo třeba ledovka. Samozřejmě, že i průměrný Čech dokáže rozlišit víc druhu sněhu. Čerstvý, mokrý, žlutý, těžký, nadýchaný, zmrzlý a lepkavý, který je tak akorát na stavění sněhuláka. Dánština, rodný jazyk spisovatele Petera Hoega na tom nebude o moc lépe, přestože je trochu severněji. Ale grónština, ta bude o něčem jiném. Inuité, nebo-li Eskymáci, rozlišují sníh i podle velikosti vloček, podle větru, který ho přináší, podle toho, jak napadá, a jak se chová, když po něm chodíte. Podobné množství výrazů mají i pro led. Je to pochopitelné. Pro Eskymáky sníh a led představuje přirozenou součást života, a proto je vnímají mnohem silněji.

Titulní postava románu Smilla je napůl Gróňanka a napůl Dánka a pro sníh má vždycky trefné slovo. Ale nejen pro sníh. Smilla je autoritou v oblasti vědeckého zkoumání sněhu a ledu a skrývá v sobě jádro celého příběhu. Je jako buňka, která v sobě obsahuje DNA celého tvora.

Příběh se na první pohled tváří jako detektivka. Začíná na pohřbu, kde ženy pláčou a z nebe se snáší jedny z těch druhů sněhových vloček, které středoevropan prostě nedokáže pojmenovat jinak než sněhové vločky. To, co vás v ději posunuje kupředu, je pátrání po smrti malého grónského chlapečka, jediného kamaráda Smilly, který zemřel v Dánsku. Smille se na celé nešťastné náhodě něco nezdá a za pomoci svého daru objeví několik důkazů.

O detektivní příběh tu ale nejde. Sami pocítíte, že Hoeg detektivní zápletku používá jen jako odrazový můstek, ke kterému se vrací, když se potřebuje zase pohnout z místa. Základem knihy je vlastně sociální studie na téma soužití Gróňanů a Dánů, jejich „pánů“. Pokouší se vyřešit střet malého přelidněného státu s obrovskými námořními aktivitami a velkého téměř liduprázdného ostrova s „primitivní“ kulturou. Dánsko se snaží přírodu ovládat a přetvářet a Grónsko přizpůsobit se jí. Cit slečny Smilly předkládá bohatý mnohostranný obrázek toho, jak vypadá nekompatibilita mezi těmito dvěma národy. Poevropšťování Eskymáků, jejich zneužívání i nepochopení přírodních zákonů Evropany zapříčinily psychické i fyzické ztráty na mnoha životech. I Smilla pohrdá Evropany a svého dánského otce nenávidí za to, že ji přiměl žít v Dánsku.

Je jí třicet sedm a je bezdětná, velmi cynická a osamělá. S lidmi si nedokáže vybudovat žádný vztah a jediného, koho si připustila k tělu, malého chlapečka, najdou mrtvého. Vlastně symbolizuje charakter celé inuitské kultury. 

Citu slečny Smilly (stejně jako několika jiných knih Petera Hoega) si všiml i Hollywood, který si ale příběh samozřejmě přizpůsobil k obrazu svému.

Kromě detailního zmapování Gróňanů, ať už jde o jejich zvyky, chápání světa nebo i legendy Hoeg zakomponoval do děje i jiné oblasti. Hlavně matematiku, která nebývá moc lákavým čtivem, a také rejdařství, trochu biologie, historie nebo ekonomie a nakonec i život na tankeru. Cit slečny Smilly je proto kniha, která člověka informuje o mnohém. Je to vlastně velmi všestranný román svojí koncepcí zařaditelný k tvorbě počátku 20. století.

Na druhou stranu začátek a konec román zcela jasně zařazuje do doby naší. Kniha se odpichuje od scénky, která prostě nutí číst dál – od pohřbu. Nesrozumitelné a čtenářsky atraktivní otázky roztroušené po celém příběhu se nakonec rozluští v duchu nejlepších špionážních thrillerů.

Cit slečny Smilly není jednoduché čtení, i přes postavu cynické, osobité a vtipné hlavní hrdinky. Některé pasáže, hlavně matematické úvahy byly totiž podivně úsečné, jako by autor rezignoval na nějaké objasnění, jiným srozumitelnějším pasážím věnoval větší prostor. A knize na čtivosti ubrala i pedantní popisnost celého příběhu.

Občas jsem měl pocit, že Hoeg úplně zapomněl na mrtvého chlapečka, kterým čtenáře na začátku navnadil. Úplně se od něj v příběhu odpoutal, což může někoho mrzet, pokud si v průběhu čtení nenajde jinou nitku, které se chytí. V opačném případě knihu nedočte. Pátrání po chlapcových posledních chvilkách nějak ztratí smysl. Konec ale autorovo počínání ospravedlní v duchu logiky. Jenomže to se nedozví ten, který to v půlce vzdá. A to netrpělivým čtenářům hrozí.

Peter Hoeg - Cit slečny Smilly pro sníh

 Foto: www.argo.cz